Na kurz po dlouhé cestě jsem přijela,
vyprahlá a unavená, jak duše bez těla.
Ráno sešla se fajn parta lidí,
někdo se červená a trochu stydí.

Instruktor Zdeněk s úsměvem přichází
a své ovečky na parkovišti nachází.
Pak ještě kousek na základnu popojedeme,
při přivítání se každý od srdce zasmějeme.

Netrvá dlouho a padák nad hlavu se dostat snažíme,
jak to však provést, vskutku nevíme.
Však smíchu a radosti je všude plný kopec,
ten první den, to vám byl teda mazec.

A ejhle i Ondru poznáváme,
na nahození padáku nad hlavu si velký pozor dáváme.
Po kopci se rozběhneme s radostí,
ale občas při pádu slyšíme tuhnutí kostí.

Den po dni plyne jako voda,
vauuuuu, ono se to snad vážně poddá.
Lehkou zatáčkou si kopec v osmičkách slétnem dolů,
jak to však udělat a dát nohy dolů?

Na zem se nikomu z nás nechce,
najednou se dostavuje pocit, že jde to lehce.
A je tu další večer a již víme,
že ráno do deště se probudíme.

A tak juchuuuuu, připravíme pochoutky a vše začíná,
každá hodina uteče rychle jak vteřina.
Zpěv, smích, radost a veselí se po zahradě rozléhá
a každý s další sklenkou na hnusné zítřejší počasí spoléhá.
Pak i taneček se dostavil
a nikdo se ani na chvilku nezastavil.

Ráno... přišlo ráno stejné jako každé jiné,
však úsměv zde již moc neplyne.
Hlava bolí, ruka se chvěje,
každý by nejradši chvátal do postele.

Zdeněk však v pohodě je na první pohled a před tabulí stojí,
ale snad každou jeho ovečku hlava bolí.
Aerodynamika to je teda věda
a to se máme učit do oběda?

Néééé, to nejde to není možné,
to se nedá pochopit, to je fakt hrozné.
A tak „do kufříku masek“ si každý hrábne,
ať není moc vidět, jak moc jeho mysl slábne.

Přežili jsme tento den s úsměvem, i když ne svěží,
hned je tu další a každý s padákem nad hlavou po louce si běží.
A nyní je to vážně tady, každý hltáme Ondry i Zdeňkovy rady.
Jupíííí, na velký let se chystáme,
to jsem teda zvědavá, koho v tom vzduchu potkáme.
A překvapení vážně přichází,
každý se totiž uvnitř sebe nachází.

Pak z vysílačky hltá každou radu a větičku,
jeeee, támhle dole na stromě vidím větvičku.
Snad není nachystána na mé přistání,
tak od Ondry ani Zdeňka neznělo zadání.

Uffff, jsem dole na zemi a kousek od Ondřeje,
který se jako vždy s lehkostí směje.
Každý z nás má na tváři široký úsměv,
to vám teda povím, to byl ale úlet. :)

A takto krásně plynul den po dni,
nyní se připravujem na zkoušky, abychom piloťáku byli hodni.
Připomeneme si Zdeňkovu větičku „To pude“,
no doufejme, že jim náš piloťák nezbude.

Díky za milé přijetí a velkou tpělivost s námi,
všichni doufáme, že i příště jsme tu zváni... takže... díky páni! :)